Místo pátek 13. jsem měla neděli 13..
Na svém mobilu jsem si spustila aktualizaci systému a můj mobil mi úplně kleknul. Jeho obrazovka byla černá, nereagoval na nabíječku, prostě kaput.
Mám ho rok, a tak jsem jela do obchodu, kde jsem ho kupovala a tam mi s úsměvem oznámili , že jsem přišla o všechny fotky, kontakty, prostě o vše. A že nejsem jediná, která dnes přišla. Protože firma má systémovou chybu. Super, nejdříve můj mozek tedy propadnul panice, protože jak to tak bývá, zálohu jsem dělala přesně před rokem. A tím, že se mé podnikání často odehrává na sítích, je mobil můj zatím jediný „zaměstnanec“.
NO a pak jsem z pozice Oběti vystoupila a dala jsem si takový malý závazek. Spíše výzvu.
Tímto příspěvkem to začalo a tak vám chci poreferovat, jak ta má výzva dopadla.
Byly to celé 3 týdny, kdy jsem byla skoro bez telefonu. Žádný FB, IG, messenger – telefon od dcery byl pomalý jako šnek.
Plánovat obsah přes PC bylo fajn, nejvíce mi pomohl google kalendář, který stále mohl pípnout i ve starším telefonu, když jsem měla sezení s klientkou. Ale musím říct, že plánování obsahu na sítě přes pc, bylo pro mne trošku nudné. Jsem totiž hodně spontánní a když mám chuť, vytvářím stories a to tedy přes PC byl horor. Do stories jde totiž jen obrázek a text . Takže takové jako nic. Až se mi ani do nich nechtělo. Ale jinak plánování klasických příspěvků nebyla žádná novinka.
Díky těmto třem týdnům se z toho stalo nedělní pravidlo. To mi hodně ulehčilo práci a dokonce můj sabotér kontrolor – byl šťastný, jak mi ta práce jde od ruky. Díky tomuto jsem získala více času a opravdu mě ten obsah na sítě bavil.
S mým soustředěním na rodinu a rozvrhem pracovní doby to šlo vlastně také skvěle. Určila jsem si opravdu jen dopolední hodiny na mou práci a pak jsem zaklapla notebook.
Moje zjištění: dokážu být mnohem víc efektivnější a opravdu zabrat, když chci. Dokonce jsem mněla přímo stanovené strategické kroky (ano můj kontrolor a hyperdosahovač jásali) a tím jsem vypozorovala, že toho více stihnu a má to efekt. Lépe se soustředím, když mám jasné kroky, co dnes udělám. Můj ruční diář se začal zase smát, protože se vněm začalo objevovat kromě místa na práci také místo pro zábavu a rodinu.
Když jsem byla s rodinou, byla jsem klidnější a věděla jsem, co přesně mě čeká zítra a že to vše zvládnu. Celkově jsem byla svobodnější. Žádné pípání upozornění, žádné jen tak rolování ve volných chvílích. Ano přijala jsem myšlenku, že mi konečně sítě začaly sloužit a moji sabotéři jsou mnohem více v klidu, protože ten čas strávený s rodinou, či sama se sebou, byl naplňující.
Opět jsem si více začala všímat zvuků na procházce, nebo jsem jen doma vnímala, jak plápolá svíčka na stole. Žádný stihomam – pracuj, podívej se, jestli někdo reagoval na příspěvky. Nic, čistá hlava, čistá práce.
Uvolnění. Moji vnitřní sabotéři se cítili ukojeni a já také. Soulad, míň práce a přesto více. Sítě jsou úžasný nástroj, ale je dobré s nimi umět pracovat a nenechat se jimi strhnout. Zjistila jsem, že jsem byla takový malý otrok práce a „jako práce“. Prokrastinace už nemá šanci. Jsem totiž odpočinutá a vím, že sítě jsou nástroj mé obživy. Takže za mě výzva je splněna na jedničku. A teď už jsem si s novým mobilem neobnovila upozornění na příspěvky a jediné co mě potěšilo, že stories už jsou zábavné a spontánní.